Zápisky z mých cest- Návštěvy s uprchlíky v Africe, Kambodži, Pákistánu a Ekvádoru
Info:
V
říjnu roku 2003 Angelina vydala knížku (deník) s názvem Notes From My
Travels.Tutu knihu psala během roku 2001 po misích pro UNHCR. Výtěžek z
knihy šel do UNHCR.
Úvod:
Byla jsem požádána, abych napsala úvod ke svému deníku, abych tím tak vysvětlila, proč jsem ho začala psát, proč se můj život vydal tímto směrem, a proč jsem vůbec toto začala.
Jak jsem se snažila najít odpověď na tyto otázky, ujistila jsem se v jedné věci : Navždy jsem se změnila. Jsem tak vděčná, že jsem se vydala po této cestě v mém životě, tak vděčná, že jsem poznala tyto úžasné lidi a prožila tyto neuvěřitelné zážitky.
Upřímně věřím, že kdybychom si všichni byli vědomí toho, co se kolem nás děje, byli bychom všichni přinuceni do toho zasáhnout.
Takže otázka není, jak nebo proč bych toto dělala se svým životem. Otázka je, proč bych nemohla?
Mnoho nocí probdím nad příběhy a statistiky o národních a mezinárodních tragédiích.
Byla jsem požádána, abych napsala úvod ke svému deníku, abych tím tak vysvětlila, proč jsem ho začala psát, proč se můj život vydal tímto směrem, a proč jsem vůbec toto začala.
Jak jsem se snažila najít odpověď na tyto otázky, ujistila jsem se v jedné věci : Navždy jsem se změnila. Jsem tak vděčná, že jsem se vydala po této cestě v mém životě, tak vděčná, že jsem poznala tyto úžasné lidi a prožila tyto neuvěřitelné zážitky.
Upřímně věřím, že kdybychom si všichni byli vědomí toho, co se kolem nás děje, byli bychom všichni přinuceni do toho zasáhnout.
Takže otázka není, jak nebo proč bych toto dělala se svým životem. Otázka je, proč bych nemohla?
Mnoho nocí probdím nad příběhy a statistiky o národních a mezinárodních tragédiích.
Čtu o UNHCR :
- Dneska existuje více než 20 miliónů uprchlíků
- Jedna šestina světové populace žije z méně než jednoho dolaru denně
- 1.1 miliard lidí trpí nedostatkem pitné vody
- Jedna třetina světa nemá elektřinu
- Více než 100 miliónů dětí nemůže chodit do školy
- Každé šesté dítě v Africe zemře ještě dříve než dosáhne věku pěti let
Četla jsem o různých organizacích, které se zabývají humanitární pomocí. Četla jsem o Sierra Leone, když jsem byla v Anglii. Když jsem se vrátila zpátky do Států, bylo pro mě těžké následovat tyto zprávy, proto jsem zavolala do UNHCR a zeptala se jich, jestli by mi mohli pomoci porozumět situaci v Sierra Leone nebo jakékoliv jiné situaci kdekoliv na světě. O tři týdny později jsem byla osobně v Sierra Leone.
Nevím, jaká tohle bude kniha, nevím, jestli se bude čtenářům líbit. Nejsem spisovatel. Tohle jsou jen mé zápisky. Jsou to jen záblesky světa, kterému začínám rozumět, světa, který ale nikdy nebudu schopná vysvětlit.
Ze stránky: http://angelinalove.wz.cz/
Přední strana:
Zadní strana:
Nějaké fotky z knihy:
Nějaké úryvky z knihy:
Věnování
"Poměr zaměstnanců k lidem UNHCR :
1 zaměstnanec na 3 582 uprchlíků. Tato kniha je jim věnována : jejich tvrdé práci a jejich zájmu a hlubokému respektu k jejich kolegům.
Také tuto knihu věnuji všem mužům, ženám a dětem, kteří jsou nebo kdy byli uprchlíky : ti, kteří přežili nevšední spory, i těm, kteří je nepřežili ... těm, kteří zemřeli při boji za svojí svobodu.
Tito lidé mi ukázali mojí životní cestu a proto jim za to budu nadosmrti vděčná." Angelina Jolie
V letadle z Paříže, jeden Afričan v krásném modrém obleku a s vřelým úsměvem na tváři se mě zeptal, jestli nejsem novinář. Řekla jsem : "Ne, jenom Američan, který se chce něco dozvědět o Africe." On řekl : "Skvělý!"
Zdál se mi důležitým mužem obklopený ostatními v modrých oblecích, kteří ho přivítali s velkou úctou. Jakmile se dostal z letadla spolu se skupinkou, s kterou cestoval, několik vojáků je vedlo pryč, mezitím co kamera ho natáčela, když se vítal s jiným mužem, který musel reprezentovat jinou významnou skupinu.
Píšu si tohle všechno, protože když se mě v letadle zeptal, jestli cestuji i do jiných částí Afriky, pověděla jsem mu : "Sierra Leone", a on řekl : "To místo mě děsí."
Po našem přistání v Cote d'Ivoire, jsem se setkala s velice příjemným mužem z UNHCR. Jeho jméno je Herve. Mluvil Francouzky a jen trochu Anglicky. Ale brzy jsem si uvědomila, že úsměvy a gesta jsou to jediné, co někdy potřebujeme. Stáli jsme vedle sebe potichu, až do té doby, než má zavazadla byla konečně na řadě.
Zavazadla všech jsou otevřená a zkontrolovaná.
Viděla jsem více vojáků než civilistů.
Poté jsem potkala jiného muže z UNHCR.
V autě jsme mluvili o tom, jak si nyní Sierra Leone vede během občanské války.
Není to tak jako ta Americká občanská válka než se Amerika stala tím, čím je nyní. Když o tom tak přemýšlíte, uvědomíte si, jak moc důležité je pomoci a podpořit je, mezitím co rozhodli o budoucnosti padesáti pěti zemí na tomto velkém, mocném kontinentě.
Jestliže bychom všechny lidi v Africe udělali našimi spojenci a pomohli jim něco vybudovat, jenom by nám to bylo k prospěchu.
Objevila jsem, že Spojené státy pomohly v mnoha situacích a že by to nemělo zůstat nepovšimnuté. Ale v porovnání s tolika jinými zeměmi, dáváme málo. S tím, co jsme porovnali se schopností ostatních, dáváme málo.
Mimo politiku, co se týče lidskosti, měli bychom si všichni uvědomit, co je důležité a jak jsme si doopravdy rovni.
Měli bychom pomoci hned na začátku, když se lidé snaží a jednotí, ne když už je příliš pozdě.
Během Studené války, Afrika byla rozdělená. Získali nezávislost až v šedesátých letech, ale když Studená válka skončila, Afrika potřebovala pomoc posílit její demokracii.
Potřebovala pomoc, aby tak podpořila ty lidi, kteří stáli za tou samou svobodou, v kterou my všichni věříme.
Viděla jsem video o Sierra Leone.
Před několika lety se konal pochod za demokracii. Nemůžu si vzpomenout jaký rok, ale bylo to ještě předtím, než začali ty nejhorší boje.
Kdybychom bývali nabídli naší pomoc tenkrát, nejspíše by to takhle nyní nevypadalo v Africe.
Nesmíme zapomenout, že naši zakladatelé také byli uprchlíky.
A poté i rodní Američané se stali uprchlíky.
Muž, který mě přivítal, mluvil o svém čase v Americe. Oba dva jsme si uvědomili, že se jen velice málo říká Americkým občanům a jak moc chráněný dokážou být. Ale jejich zásluhou, pokud vidí, že se něco děje po světě (například ze CNN nebo příležitostně z novin), mnoho Američanů chce pomoci, a jsou velice velkorysí.
Pověděl mi, že byl v Kansas City, Missouri, během jedněch Vánoc. Svěřil se mi také s jinými příběhy, které prožil v Americe. Přemýšlela jsem, jak dlouho mu muselo asi trvat cestovat celou tu cestu až do Ameriky, jen aby jí více porozuměl.
Jen málo z nás bylo v Mali (v zemi v Africe, kde se on narodil). Možná právě proto je tak přívětivý. Chtěl se mnou sdílet jeho zemi.
Zapsala jsem se na pokoj v Abidjanu na Pobřeží Slonoviny. Tento hotel je velice nádherný a je mnohem lepší, než jsem si vůbec myslela, že mé ubytování bude. Cítím se divně zůstat na tomto místě, i když to je jen na několik nocí. Jsem v Abidjanu, abych se setkala s UNHCR. Již v sobotu odjedu do Freetown in Sierra Leone, abych se shledala s uprchlíky.
Musím přiznat, že si vážím pořádné sprchy a spánku. Vím, že si to dneska užiji a jsem za to vděčná.
"Poměr zaměstnanců k lidem UNHCR :
1 zaměstnanec na 3 582 uprchlíků. Tato kniha je jim věnována : jejich tvrdé práci a jejich zájmu a hlubokému respektu k jejich kolegům.
Také tuto knihu věnuji všem mužům, ženám a dětem, kteří jsou nebo kdy byli uprchlíky : ti, kteří přežili nevšední spory, i těm, kteří je nepřežili ... těm, kteří zemřeli při boji za svojí svobodu.
Tito lidé mi ukázali mojí životní cestu a proto jim za to budu nadosmrti vděčná." Angelina Jolie
Úterý, 20.února
Jsem v letadle do Afriky. Budu mít dvě hodiny pobytu v pařížském letišti a pak poletím do Abidjanu in Cote d'Ivoire (Pobřeží Slonoviny).
Toto je začátek mého výletu a také tohoto zápisníku. Nevím, pro koho ho píšu - nejspíše pro mě, nebo komukoliv, kým jste. Nepíšu to pro osobu, která by toto mohla číst, ale pro lidi, o kterých budu psát.
Chci upřímně pomoci. Nevěřím, že jsem odlišná od ostatních. Myslím si, že my všichni chceme spravedlnost a rovnoprávnost. Všichni chceme šanci na život se smyslem. Všichni z nás by rádi věřili, že pokud bychom se ocitli v těžké situaci, někdo by nám vždycky pomohl.
Nevím, co všechno vykonám během této cesty. Vše co vím je, že jak jsem se každým dnem učila více a více o světě a o ostatních zemích, stejně jako o té své, uvědomila jsem si, jak moc jsem toho nevěděla.
Udělala jsem mnoho výzkumů a výpisků a mluvila s mnoha lidmi z UNHCR ve Washingtonu D.C. Přečetla jsem nejvíce, jak jsem mohla. Objevila jsem statistiky, které mě šokovaly, a příběhy, které mi zlomily srdce. Také jsem přečetla spoustu věcí, z kterých mi bylo špatně. Mývala jsem noční můry - ne mnoho, ale vyděsily mě.
Nechápu, proč se o některých věcech tolik mluví, zatímco o jiných se neví.
Nevím, proč si myslím, že zrovna já bych mohla udělat nějakou změnu. Vše co vím je, že chci.
Nebyla jsem si jistá. jestli bych měla jít. Stále si nejsem jistá, ale - a vím, že to někomu může připadat směšné - myslela jsem na lidi, kteří nemají na vybranou.
Zdá se to bláznivé několika mým přátelům, že chci opustit teplo a bezpečí domova. Ptali se mě : "Proč prostě nemůžeš pomoci odsuď? Proč to musíš vidět?" Nebyla jsem schopná jim odpovědět. A nyní si nejsem jistá, jestli jsem šílená nebo hloupá.
Můj otec se pokusil zrušit můj let. Volal do UNHCR, ale od té doby, co jsem dospělá, mě nemůže zastavit. Byla jsem na něho naštvaná, ale řekla jsem mu, že vím, že mě miluje a že jako otec se mě jen pokusil ochránit před ublížením. Objali jsme se a usmáli se na sebe.
Maminka se na mě podívala, jako bych stále byla její maličká holčička. Usmála se na mě skrze své uplakané oči. Obává se. Jak mě objímala na rozloučenou, předala mi několik vzkazů od mého bratra, Jamieho. "Řekni Angie, že jí miluji, a aby si pamatovala, že kdykoliv by se bála, byla smutná nebo naštvaná - ať se podívá na oblohu, najde druhou hvězdu zprava a sledovala jí až do rána." To je z Petra Pana, jeden z našich nejoblíbenějších příběhů.
Přemýšlím o lidech, o kterých jsem tolik četla, a o tom, jak jsou odděleni od rodin, které milují. Nemají žádný domov. Sledují své milované, jak umírají. Sami umírají. A nemají žádnou jinou možnost.
Nevím, jaké to bude tam, kam jedu, ale těším se na shledání s těmito lidmi.
Můj první krok je Paříž na několik hodin a poté Afrika.
Jsem v letadle do Afriky. Budu mít dvě hodiny pobytu v pařížském letišti a pak poletím do Abidjanu in Cote d'Ivoire (Pobřeží Slonoviny).
Toto je začátek mého výletu a také tohoto zápisníku. Nevím, pro koho ho píšu - nejspíše pro mě, nebo komukoliv, kým jste. Nepíšu to pro osobu, která by toto mohla číst, ale pro lidi, o kterých budu psát.
Chci upřímně pomoci. Nevěřím, že jsem odlišná od ostatních. Myslím si, že my všichni chceme spravedlnost a rovnoprávnost. Všichni chceme šanci na život se smyslem. Všichni z nás by rádi věřili, že pokud bychom se ocitli v těžké situaci, někdo by nám vždycky pomohl.
Nevím, co všechno vykonám během této cesty. Vše co vím je, že jak jsem se každým dnem učila více a více o světě a o ostatních zemích, stejně jako o té své, uvědomila jsem si, jak moc jsem toho nevěděla.
Udělala jsem mnoho výzkumů a výpisků a mluvila s mnoha lidmi z UNHCR ve Washingtonu D.C. Přečetla jsem nejvíce, jak jsem mohla. Objevila jsem statistiky, které mě šokovaly, a příběhy, které mi zlomily srdce. Také jsem přečetla spoustu věcí, z kterých mi bylo špatně. Mývala jsem noční můry - ne mnoho, ale vyděsily mě.
Nechápu, proč se o některých věcech tolik mluví, zatímco o jiných se neví.
Nevím, proč si myslím, že zrovna já bych mohla udělat nějakou změnu. Vše co vím je, že chci.
Nebyla jsem si jistá. jestli bych měla jít. Stále si nejsem jistá, ale - a vím, že to někomu může připadat směšné - myslela jsem na lidi, kteří nemají na vybranou.
Zdá se to bláznivé několika mým přátelům, že chci opustit teplo a bezpečí domova. Ptali se mě : "Proč prostě nemůžeš pomoci odsuď? Proč to musíš vidět?" Nebyla jsem schopná jim odpovědět. A nyní si nejsem jistá, jestli jsem šílená nebo hloupá.
Můj otec se pokusil zrušit můj let. Volal do UNHCR, ale od té doby, co jsem dospělá, mě nemůže zastavit. Byla jsem na něho naštvaná, ale řekla jsem mu, že vím, že mě miluje a že jako otec se mě jen pokusil ochránit před ublížením. Objali jsme se a usmáli se na sebe.
Maminka se na mě podívala, jako bych stále byla její maličká holčička. Usmála se na mě skrze své uplakané oči. Obává se. Jak mě objímala na rozloučenou, předala mi několik vzkazů od mého bratra, Jamieho. "Řekni Angie, že jí miluji, a aby si pamatovala, že kdykoliv by se bála, byla smutná nebo naštvaná - ať se podívá na oblohu, najde druhou hvězdu zprava a sledovala jí až do rána." To je z Petra Pana, jeden z našich nejoblíbenějších příběhů.
Přemýšlím o lidech, o kterých jsem tolik četla, a o tom, jak jsou odděleni od rodin, které milují. Nemají žádný domov. Sledují své milované, jak umírají. Sami umírají. A nemají žádnou jinou možnost.
Nevím, jaké to bude tam, kam jedu, ale těším se na shledání s těmito lidmi.
Můj první krok je Paříž na několik hodin a poté Afrika.
Středa, 21.února
V letadle z Paříže, jeden Afričan v krásném modrém obleku a s vřelým úsměvem na tváři se mě zeptal, jestli nejsem novinář. Řekla jsem : "Ne, jenom Američan, který se chce něco dozvědět o Africe." On řekl : "Skvělý!"
Zdál se mi důležitým mužem obklopený ostatními v modrých oblecích, kteří ho přivítali s velkou úctou. Jakmile se dostal z letadla spolu se skupinkou, s kterou cestoval, několik vojáků je vedlo pryč, mezitím co kamera ho natáčela, když se vítal s jiným mužem, který musel reprezentovat jinou významnou skupinu.
Píšu si tohle všechno, protože když se mě v letadle zeptal, jestli cestuji i do jiných částí Afriky, pověděla jsem mu : "Sierra Leone", a on řekl : "To místo mě děsí."
Po našem přistání v Cote d'Ivoire, jsem se setkala s velice příjemným mužem z UNHCR. Jeho jméno je Herve. Mluvil Francouzky a jen trochu Anglicky. Ale brzy jsem si uvědomila, že úsměvy a gesta jsou to jediné, co někdy potřebujeme. Stáli jsme vedle sebe potichu, až do té doby, než má zavazadla byla konečně na řadě.
Zavazadla všech jsou otevřená a zkontrolovaná.
Viděla jsem více vojáků než civilistů.
Poté jsem potkala jiného muže z UNHCR.
V autě jsme mluvili o tom, jak si nyní Sierra Leone vede během občanské války.
Není to tak jako ta Americká občanská válka než se Amerika stala tím, čím je nyní. Když o tom tak přemýšlíte, uvědomíte si, jak moc důležité je pomoci a podpořit je, mezitím co rozhodli o budoucnosti padesáti pěti zemí na tomto velkém, mocném kontinentě.
Jestliže bychom všechny lidi v Africe udělali našimi spojenci a pomohli jim něco vybudovat, jenom by nám to bylo k prospěchu.
Objevila jsem, že Spojené státy pomohly v mnoha situacích a že by to nemělo zůstat nepovšimnuté. Ale v porovnání s tolika jinými zeměmi, dáváme málo. S tím, co jsme porovnali se schopností ostatních, dáváme málo.
Mimo politiku, co se týče lidskosti, měli bychom si všichni uvědomit, co je důležité a jak jsme si doopravdy rovni.
Měli bychom pomoci hned na začátku, když se lidé snaží a jednotí, ne když už je příliš pozdě.
Během Studené války, Afrika byla rozdělená. Získali nezávislost až v šedesátých letech, ale když Studená válka skončila, Afrika potřebovala pomoc posílit její demokracii.
Potřebovala pomoc, aby tak podpořila ty lidi, kteří stáli za tou samou svobodou, v kterou my všichni věříme.
Viděla jsem video o Sierra Leone.
Před několika lety se konal pochod za demokracii. Nemůžu si vzpomenout jaký rok, ale bylo to ještě předtím, než začali ty nejhorší boje.
Kdybychom bývali nabídli naší pomoc tenkrát, nejspíše by to takhle nyní nevypadalo v Africe.
Nesmíme zapomenout, že naši zakladatelé také byli uprchlíky.
A poté i rodní Američané se stali uprchlíky.
Muž, který mě přivítal, mluvil o svém čase v Americe. Oba dva jsme si uvědomili, že se jen velice málo říká Americkým občanům a jak moc chráněný dokážou být. Ale jejich zásluhou, pokud vidí, že se něco děje po světě (například ze CNN nebo příležitostně z novin), mnoho Američanů chce pomoci, a jsou velice velkorysí.
Pověděl mi, že byl v Kansas City, Missouri, během jedněch Vánoc. Svěřil se mi také s jinými příběhy, které prožil v Americe. Přemýšlela jsem, jak dlouho mu muselo asi trvat cestovat celou tu cestu až do Ameriky, jen aby jí více porozuměl.
Jen málo z nás bylo v Mali (v zemi v Africe, kde se on narodil). Možná právě proto je tak přívětivý. Chtěl se mnou sdílet jeho zemi.
Zapsala jsem se na pokoj v Abidjanu na Pobřeží Slonoviny. Tento hotel je velice nádherný a je mnohem lepší, než jsem si vůbec myslela, že mé ubytování bude. Cítím se divně zůstat na tomto místě, i když to je jen na několik nocí. Jsem v Abidjanu, abych se setkala s UNHCR. Již v sobotu odjedu do Freetown in Sierra Leone, abych se shledala s uprchlíky.
Musím přiznat, že si vážím pořádné sprchy a spánku. Vím, že si to dneska užiji a jsem za to vděčná.
Čtvrtek, 22.února
Sedím v křesle v kanceláři UNHCR v Abidjanu. Mám velice dlouhé ráno.
Přišla jsem, abych porozuměla tolika věcem, a stále je toho tolik, čemu stále nerozumím. Nejvíce si uvědomuji, jak málo jsem věděla o těchto lidech.
Sedím pod značkou, pod plakátem pro UNHCR :
NENÍ TĚŽKÉ STÁT SE UPRCHLÍKEM. VAŠE RASA NEBO VÍRA MŮŽE BÝT DOSTATEČNÝM DŮVODEM.
Bylo mi dovoleno, abych se zúčastnila pohovoru s několika uprchlíky. Tito uprchlíci jsou zde, aby zažádali o možnost bydlet za hranicemi jejich země.
UNHCR si prvně musí vyslechnout jejich příběhy a někdy také zkontrolovat, jestli všechny informace jsou pravdivé. Pomůžou jim, pokud budou moci. Nejdříve ale musí zjistit, jestli tito lidé mohou být doopravdy považováni za uprchlíky a poté také hodni azylu v této zemi.
Uprchlíci musí vždycky dokázat, že potřebují ochranu a podporu, kterou nemohou najít ve své původní zemi. Najít ochranu a podporu je velice těžké v Africe.
Poslední dvojice na pohovoru byl manželský pár, který dneska ztratil kontakt se svými dvěma dětmi. Muži mohlo být kolem třiceti a žena byla v mém věku, dvaceti pěti. Přesto, oba dva vypadali tak staře. Jejich těla byla unavená, jejich oči tak smutné, zoufalé. Oba mluvili plynule Francouzsky a trochu Anglicky a působili dojmem vysoké inteligence. Měli zvláštní schopnost komunikace a já se s nimi cítila velice pohodlně.
Když mi byli poprvé představeni, bylo jim vysvětleno, že jsem Američanka, která se snaží porozumět a pochopit, aby mohla pomoci vysvětlit těžké situace, jako je třeba ta jejich, své zemi.
Byla jsem velice ráda, že pochopili, že i jiná osoba se snaží pomoci, ale poté, co jsem vyslyšela jejich příběh, jsem se cítila tak bezmocná, ale nechtěla jsem se tak snadno vzdát.
Tito lidé jsou silní, chytří lidé. Kdyby jen měli možnost a zdroje, které rozebírají jejich zemi, byli by velice silná, bohatá země.
Může se zdát, že organizace, jako je i UNHCR, nejsou úspěšné kvůli všemu, co se nyní tady děje, ale když se podíváte na historii uprchlíků, porozumíte, že veškerá práce, která byla vykonána, jim pomáhá. Uvědomuji si, že všichni oddaní pracovníci udělali tady velký kus práce.
My všichni by jsme jim měli být velice vděční.
Věřím, že bez jejich zakročení, uprchlíci by ztratili veškeré naděje. Mnoho z nich by bylo mrtvých a zapomenutých. Všechno by bylo v rukou rebelů a pod řízením diktátorů.
Musíme pokračovat a podporovat země v Africe, které se ujímají uprchlíků a nabízí jim nový domov.
Naše země a i jiné země budou mít vždycky uprchlíky, kteří se budou snažit překročit hranice, pokud nepomůžeme jejich vlastním zemím, aby byly také silné a vhodné pro žití.
Sedím v křesle v kanceláři UNHCR v Abidjanu. Mám velice dlouhé ráno.
Přišla jsem, abych porozuměla tolika věcem, a stále je toho tolik, čemu stále nerozumím. Nejvíce si uvědomuji, jak málo jsem věděla o těchto lidech.
Sedím pod značkou, pod plakátem pro UNHCR :
NENÍ TĚŽKÉ STÁT SE UPRCHLÍKEM. VAŠE RASA NEBO VÍRA MŮŽE BÝT DOSTATEČNÝM DŮVODEM.
Bylo mi dovoleno, abych se zúčastnila pohovoru s několika uprchlíky. Tito uprchlíci jsou zde, aby zažádali o možnost bydlet za hranicemi jejich země.
UNHCR si prvně musí vyslechnout jejich příběhy a někdy také zkontrolovat, jestli všechny informace jsou pravdivé. Pomůžou jim, pokud budou moci. Nejdříve ale musí zjistit, jestli tito lidé mohou být doopravdy považováni za uprchlíky a poté také hodni azylu v této zemi.
Uprchlíci musí vždycky dokázat, že potřebují ochranu a podporu, kterou nemohou najít ve své původní zemi. Najít ochranu a podporu je velice těžké v Africe.
Poslední dvojice na pohovoru byl manželský pár, který dneska ztratil kontakt se svými dvěma dětmi. Muži mohlo být kolem třiceti a žena byla v mém věku, dvaceti pěti. Přesto, oba dva vypadali tak staře. Jejich těla byla unavená, jejich oči tak smutné, zoufalé. Oba mluvili plynule Francouzsky a trochu Anglicky a působili dojmem vysoké inteligence. Měli zvláštní schopnost komunikace a já se s nimi cítila velice pohodlně.
Když mi byli poprvé představeni, bylo jim vysvětleno, že jsem Američanka, která se snaží porozumět a pochopit, aby mohla pomoci vysvětlit těžké situace, jako je třeba ta jejich, své zemi.
Byla jsem velice ráda, že pochopili, že i jiná osoba se snaží pomoci, ale poté, co jsem vyslyšela jejich příběh, jsem se cítila tak bezmocná, ale nechtěla jsem se tak snadno vzdát.
Tito lidé jsou silní, chytří lidé. Kdyby jen měli možnost a zdroje, které rozebírají jejich zemi, byli by velice silná, bohatá země.
Může se zdát, že organizace, jako je i UNHCR, nejsou úspěšné kvůli všemu, co se nyní tady děje, ale když se podíváte na historii uprchlíků, porozumíte, že veškerá práce, která byla vykonána, jim pomáhá. Uvědomuji si, že všichni oddaní pracovníci udělali tady velký kus práce.
My všichni by jsme jim měli být velice vděční.
Věřím, že bez jejich zakročení, uprchlíci by ztratili veškeré naděje. Mnoho z nich by bylo mrtvých a zapomenutých. Všechno by bylo v rukou rebelů a pod řízením diktátorů.
Musíme pokračovat a podporovat země v Africe, které se ujímají uprchlíků a nabízí jim nový domov.
Naše země a i jiné země budou mít vždycky uprchlíky, kteří se budou snažit překročit hranice, pokud nepomůžeme jejich vlastním zemím, aby byly také silné a vhodné pro žití.
MISE DO AFRIKY
Od 22.února do 9.března, 2001. Ujala jsem se mise, abych poznala a pomáhala uprchlíkům pod péčí Spojených národů komisařství pro uprchlíky (UNHCR) v Sierra Leone a Tanzanii.
Od 22.února do 9.března, 2001. Ujala jsem se mise, abych poznala a pomáhala uprchlíkům pod péčí Spojených národů komisařství pro uprchlíky (UNHCR) v Sierra Leone a Tanzanii.
Ze stránky: http://angelinalove.wz.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat